„Je lepší chtít dosáhnout více – a dosáhnout nakonec méně, než chtít méně a nedosáhnout nakonec ničeho,“ říkával mi opakovaně Maxim. Možná to neřekl přímo takhle elegantně, ale smysl byl stejný.  Maxe jsem potkával vždy jednou za dva, tři měsíce, když jsme se na hodinku nebo dvě sešli v jeho kancelářích a klábosili o tom, co je nového, o businessu, lekcích, co jsme se naučili, knihách, co čteme, a prostě o životě.

Poznali jsme se sice před lety, když jsem mu pomáhal s reklamními kampaněmi, ale pak jsme se dlouho vídali prostě jen tak. Stali jsme se přáteli a vzájemně si rozšiřovali obzory. Max má mnohem více zkušeností než já. Během posledních 15 let založil řadu firem, stal se v Rusku influencerem, investoval do akcií i nemovitostí, u kterých nakonec zůstal. V tomto ohledu jsem zdaleka takový rozhled neměl, ale Max rád poslouchal o knihách, ve kterých jsem se topil, a které ho zajímaly, ačkoli neměl čas je číst.

Jeho příběh je také zajímavý. Narodil se v Kyjevě, ale celý život strávil v Čechách. Vystudoval Karlovu Univerzitu a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Podnikal už tehdy a již jako mladý dosáhl zajímavého úspěchu, přestože není rodilý Čech a dodnes je znát jeho přízvuk.

V současné době kromě projektů s nemovitostmi rozjíždí vlastní investiční fond Vihorev Capital a skupuje činžovní domy v Praze. Jsem velmi zvědavý, jak se to rozvine dál.

Maximův příběh mi osobně přináší několik lekcí:

1) Nezáleží na tom, kdo jste nebo odkud jste, úspěch je pro každého, kdo vyvine dostatečné úsilí. Jakože HODNĚ úsilí. Bohužel nepřichází snadno, ani rychle. Je třeba si ho zasloužit, že.  Ale většina lidí stále na něco čeká a nic nedělá. Až bude více času, až bude více peněz, až bude příležitost… Atd. Pak se probudí a je jim 60, 70 let. Letí to rychle.

2) Samozřejmě vnější nebo materiální úspěch není všechno a člověk musí nejdříve začít pracovat na sobě, svých emocionálních základech a osobní stabilitě. Tématem našich hovorů nejednou bylo právě to, že člověk, který si za něčím jde, ale není srovnaný sám se sebou (a má tak plnou hlavu nedořešených stínů dob minulých), bude těmito stíny dříve nebo později dohnán. A to podlomí celou jeho snahu. Případně zruinuje to, čeho dosáhl.

3) Někdy je třeba si prostě iracionálně věřit. Jak je napsáno výše: „Je lepší chtít dosáhnout více – a dosáhnout nakonec méně, než chtít méně a nedosáhnout nakonec ničeho.“ To chce jistě sebevědomí. Člověk by se mohl ptát, kde ho získat? Jo, to je velké téma. Ale připomíná mi to knihu od W. Clementa Stonea, kde píše něco ve smyslu – „Zkuste předstírat, že se celý svět spikl pro to, aby vám splnil vaše přání a cíle.“ Jinými slovy zapomenout na „logické důvody“, které vás brzdí, a být raději iracionálně sebevědomý.

Myslím, že mě nejvíc fascinuje prostý fakt, že má člověk svůj život v rukách. Není odsouzen na milost či nemilost osudu, okolností nebo čehokoli.

Takže, nač čekat?

Tento článek pochází ze série zajímavých příběhů lidí, se kterými jsem se setkal, původně publikované na mém facebooku. Na tomto blogu je archivuji.