Vytvořit „omylem“ webovou stránku, kterou navštíví 1.2 miliónu lidí z Česka a Slovenska měsíčně, je docela umění. Minulý rok jsem se seznámil s Peterem Vidovičem a Robertem Verešem, kteří jsou zakladateli a spolumajiteli portálu Modrý koník.

Modrý koník patří k největším portálům pro maminky a těhotné v Česku a Slovensku, kde se ženy mohou nejen vzdělat o těhotenství a výchově, ale také se vzájemně podporovat v diskusním fóru. Celý portál vznikl docela vtipným a nahodilým způsobem. Kluci totiž kdysi vlastnili portál o svatbách, ale – jak už tak bývá pro ženy přirozené – jejich uživatelky se bavily o všem možném včetně dětí a těhotenství. Tato témata nakonec získala takovou popularitu, že se na svatebním portále diskuse o svatbách přesunuly do pozadí.

To samozřejmě nebylo úplně praktické a tak se Peter s Bobem rozhodli, že pro děti a těhotenství vyhradí speciální místo. Jejich tehdejší rozhovor je legendární.

„Jak to nazveme?“
„Stačí zatím přezdívka, třeba Modrý kůň.“
„Hmm… To zní moc tvrdě.“
„Co tak Modrý koník?“

A takhle vznikl dnes již proslulý Modrý koník. Celý příběh jeho vzniku si můžete přečíst v jejich oficiálním článku, odkaz naleznete v komentářích.

Na klucích a celé organizaci Modrého koníka mi přijde fascinující hned několik věcí.

Zaprvé, kluci a celé vedení je velmi dobré v organizování a systematizování práce. V minulých letech jsem měl příležitost nakouknout „pod ruku“ různým podnikatelům. Jejich metoda je však něco unikátního. Proč to říkám? Schopnost organizovat, plánovat a dotahovat věci do konce je zcela a naprosto zásadní a to nejen pro firmy. Pro každého jednotlivého člověka.

Člověk, který prošel velmi frivolním dětstvím bez disciplíny, nemá dobré základy pro to, aby dosahoval svých cílů. Je zvláštní, že tohle teď píšu, protože jsem to právě já, kdo měl velice frivolní dětství. Vždy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, a zpětným pohledem mohu čestně prohlásit, že nám chyběla tvrdší ruka.

Disciplína je naprosto klíčová složka. Bez ní nelze dosáhnout ničeho. Osobních, ani pracovních cílů a plánů. Učit se jí až v pozdějším věku je velmi nepohodlné, ale samozřejmě je to nutné, chce-li člověk žít naplno. Mnoho lidí, včetně mne v pubertě, zaměňuje svobodu s nezřízeností. Pod svobodným člověkem si často představíme bohéma, umělce, který si dělá, co chce. Je to nesmysl a nevede to ke štěstí. Skutečná svoboda tkví v disciplíně. Sebekontrole a v některých případech odříkání a zdrženlivosti. Pokud jste měli dětství jako já, pak je to výzva, které budeme čelit již navždy.

Zadruhé, měl jsem šanci poznat celý tým na pracovní cestě do Bratislavy a musím přiznat, že atmosféra Modrého koníku je skvělá. Na to, že organizace firmy je jasná a efektivní, nejsou vztahy mezi zaměstnanci nijak napnuté. Přinejmenším podle toho, co jsem měl možnost vidět. Peter s Bobem nastolili velmi svobodný režim, kdy se k sobě lidé chovají jako k rodině.

To mě přivádí k další důležité věci. Nevěřím v respekt vyvolaný strachem. Říká se, že respekt je buď strach z někoho NEBO obdiv k někomu. Hrozit někomu je snadné, každý to zvládne. Zvlášť, když jste ve vyšším postavení v práci nebo škole nebo kdekoli. Získat si respekt přirozeně a samovolně, to už chce skutečné schopnosti.

Ačkoli je třeba být někdy tvrdší, zvlášť jde-li do tuhého, myslím, že přirozený respekt je mnohem zdravější než jakákoli jiná alternativa. A to především například v rodině. Otcové (i matky) si mnohdy získávají respekt dětí výhružkami a „hraním na city“. Věřím, že je to pro dítě degenerující. Samozřejmě občas je nutné udělat „bu bu bu“, ale rozhodně by to podle mého názoru nemělo být standardem.

Suma sumarum – je zajímavé vidět takovéto podmínky ve funkční, stabilní firmě. Řízení firmy konec konců nemá tak daleko od řízení rodiny, nemyslíte? Je hezké vidět, že to lze dělat také trochu jinak.

Tento článek pochází ze série zajímavých příběhů lidí, se kterými jsem se setkal, původně publikované na mém facebooku. Na tomto blogu je archivuji.