Psát eseje o lásce, štěstí, životě a smyslu a věnovat je (nejen) ženám? Kdo by to byl kdy řekl, že něco takového budu jednou dělat.

Již takřka rok a půl pracuji na projektu s názvem Deník člověka. Už dřív jsem o tom chtěl něco víc napsat, ale nějak nebyl čas.  A v návaznosti na včerejší příspěvek o tom, proč teď dělám, co dělám, je ideální čas si konečně sednout a trochu se o tom rozepsat.

Co to je?

Eseje pojednávající o lásce, rozchodech a sebeúctě. O tom, jak si vážit sebe, mít se rád(a), držet si hranice a důstojnost. Jak se vyrovnat s osamělostí a rozchody či rozvody a jak znovu nalézt lásku k sobě i druhým. Prostě to, co ženy typicky řeší velkou část volného času.  (A občas i muži, když mají náhodou sdílecí mood.)

Původně to byla pouze webová stránka, později jsem navázal na mamky práci na FB a vytvořil z toho také komunitu na této sociální síti. Od června minulého roku pak vychází eseje skoro denně až na výjimky kolem vánočních svátků apod.

Tušil jsem, že by to mohlo mít úspěch, ale že to bude takhle virální jsem nečekal.

Od léta jsme s DČ:

    • vyrostli na 26 350 fanoušků na FB
  • 1 784 followerů na Insta
  • naplnili 3 281 členy naši diskusní skupinu
  • a docela pravidelně dosahovali 400 000+ lidí měsíčně napříč českým a slovenským internetem

Čísla nejsou tolik podstatná, ale uvádím je především proto, že to stálo hodně úsilí, času i peněz. A jsem na to fakt pyšnej.

Jak to začalo?

V létě roku 2017, kdy jsme pracovali v New Jersey ve Spojených státech, jsem jeden den volna přišel s nápadem dát dohromady portál, který by se věnoval právě tématice životního štěstí, motivaci a podobně. (Viz včerejší příspěvek.)

Tehdy jsem ještě netušil, jakou přesně to bude mít podobu, ale prostě jsem začal psát. Dal jsem dohromady skoro 100 článků, z nichž jen část byla věnována vztahům.

Jak jsem v průběhu následujícího roku web propagoval, nikam závratně to ovšem nevedlo.

S jedinou výjimkou – když jsem sdílel jeden ze vztahových článků na FB, urvalo mi to ruce. Tehdy jsem prozřel. A tak jsem tomu věnoval více a více času, až jsem nakonec na Deníku člověka vše ostatní zrušil. A jelikož to četly jen ženy, věnoval jsem to právě jim. Dnes už to paradoxně čte i dost mužů, ale to nic nemění.

Skvělé na celém projektu je, že tyto eseje a myšlenky přitahují pozornost obdobně přemýšlivých, hloubavých a dobrosrdečných lidí. Ne všichni, ne vždy. Ale velká část ano.

Uvnitř diskusní skupiny jsem od počátku nastavil jasná pravidla – nechť se tam všichni podporují a motivují a mohou si navzájem sdílet to, co se jim v životě zrovna děje, bez toho, aby se museli bát, že je ostatní budou kritizovat a shazovat. Tenhle princip nepatří mě, ale vděčím za něj svému kamarádovi, Mgr. Sebastianu Jamesovi, psychologovi, se kterým již čas spolupracuji a který tento přístup aplikuje zase ve svých kruzích.

Nejvíce osvěžující je na tom pravděpodobně možnost být prostě sám sebou. Odhodit masky a prožít si skutečnou autenticitu, i kdyby na chvíli. Na základě Sebastianovy práce i mé tvorby věřím, že to může mít přesah také do každodenního života, což je dokonalé.

Celá komunita si dnes již žije poměrně svým životem, což mě osobně fascinuje. Dokonce naši členové založili i regionální buňky a začali pořádat menší srazy a výlety. První proběhly na severu Čech a Moravy, další se plánují. Zírám. Fantaskní, co ten internet dokáže, co?

Co s tím plánuji dál?

Deník člověka je pro mě neobyčejné médium. Skrze tuto komunitu, viralitu a dosah, který získáváme, mohu poměrně rychle a snadno vstoupit se svými myšlenkami do života mnoha lidí. Ne snad, že by si to všichni přáli, ale to je ok. 🙂  Zablokovat se to dá vždy.

V souvislosti s tím, co jsem psal včera o tom, že rád píšu a mluvím o důležitých životních tématech, věřím, že toto je jedna z cest, jak rozproudit diskusi. A třeba i skutečně inspirovat lidi. Již delší dobu dostávám mnoho pozitivních reakcí o tom, jak tyto příspěvky některým lidem pomáhají určité věci pochopit s větším nadhledem. A to mě dost těší.

V současnosti pracuji především na dvou věcech.

  • vydání knihy, tzn. ucelenou sbírku těch nejoblíbenějších myšlenek uplynulého roku
  • první oficiálně pořádaná setkání fanoušků / členů
  • s tím související eventy jako přednášky a semináře ve spolupráci s kvalifikovanými profesionály

Jsem z toho u vytržení. Obzvlášť tyto přednášky a semináře by mohly být nesmírně zajímavé a zábavné. Uvidíme, kdo všechno bude ochoten s námi v tomto ohledu spolupracovat, ale první partnerské kontakty jsem již navázal v Praze i Brně. Rád bych nicméně „turné“ provedl celorepublikově. A výhledově třeba i Slovensko, kdo ví. 

Nejdřív si to musíme vše ozkoušet a vyladit.

Jaké jsou stěžejní body?

Důvod, proč se DČ tak rychle rozmohl, je idea, která se za ním skrývá. Nebo tomu alespoň věřím. A ta by se dala popsat následovně.

(zkopírováno z webu DČ)

Upřímnost k sobě, druhým a světu. Vážit si sebe, věřit si a stát si za sebou. Být tím, kým skutečně jsme. Naslouchat svému srdci a jít tam, kam nás vede. To jediné je klíč ke štěstí, skutečné lásce, sebeúctě a smysluplnějšímu životu.

Cílem veškeré tvorby na DČ je si tohle neustále připomínat.

Proč? Protože je jednoduché na to zapomenout. Zapomenout na sebe a na to, co cítíme. Potlačit to, co si přejeme nebo co si ve skutečnosti myslíme. Mlčet a neříkat nahlas svou pravdu. Uzavřít se a nebýt tím, kým člověk ve skutečnosti je.

Ze strachu a obav. Paradoxně to ale člověka neochrání. Naopak. Izoluje ho to a uvrhne do osamění a slepé uličky. Do opakujícího se cyklu pochyb a nejistoty. Do nešťastných a nesprávných vztahů. Vztahů, které ho o to více vysilují.

Eseje na Deníku člověka proto nepromlouvají jen k těm, kdož jsou šťastní a veselí, ale právě k těm, kdo se šťastní necítí, kdo si připadají třeba trochu ztracení a nejistí, osamělí a odtržení od sebe i druhých. Těm, kdo se trápí a nevědí, jak z toho ven.

Ne snad, že by DČ nabízel odpovědi na všechny otázky. Spíše vede k zamyšlení. A k uvědomí, že v tom nikdo není sám. Všichni jsme na stejné lodi. Všichni pouze chceme štěstí a lásku.

Koho by to zajímalo více do hloubky, neváhejte navštívit webové stránky nebo facebook.